HISTORICKÝ BRAHMS & SOUČASNÝ SILVESTROV / MORAVSKÝ PODZIM

VALENTIN SILVESTROV

Kýčovitá hudba

Čtyři kusy op. 2

Nostalgie

Dva kusy

Visnik-1996 (Zvěstovatel-1996)

JOHANNES BRAHMS

Šest kusů op. 118
Tři intermezza op. 117
Dvě rapsodie op. 79

Alexej Ljubimov klavír – moderní Steinway (Silvestrov) a historický Streicher z vídeňské restaurátorské dílny Gerta Hechera (Brahms)

Program koncertu ke stažení zde.

Valentin Silvestrov se v souvislosti se svojí tvorbou nevyhýbá ani v umělecké tvorbě tabuizovaným výrazům jako „slabá hudba“ nebo „kýč“, naopak s nimi pracuje se vší vážností a navíc bez ironie, na rozdíl
od Schnittkeho, Satieho nebo třeba Milana Knížáka. Kýčovitá hudba (1977) v každé ze svých pěti částí pracuje s jedním typickým idiomem romantické klavírní hudby. Příliš je nerozvádí, ale nepracuje s nimi ani repetitivně, spíše je předvádí a nasvěcuje z různých úhlů. O téměř třicet let později vznikají Čtyři kusy op. 2 (2006), to už jsou nejrůznější miniatury, drobnosti a bagately oblíbenou Silvestrovovou klavírní formou. Opět jako by šlo o studie (etudy!) romantických klavírních manýr, celistvých, idylických, ale vylisovaných v herbáři, detailních, suchých. O něco starší Nostalgie (2001) je zvukový konstrukt, překryv melodického unisona se znějícím klastrem. Permanentní pedalizace je jen minimálně protkána výměnami, přeznívání vytčených tónů je navíc i během nich nemálo, pedál má ovšem být sešpápnut vždy jen ze dvou třetin, což vnáší prvek náhody či nejistoty. Vzniká statický kontrapunkt, nehraný, znějící, stále se přesto měnící. Novinkou pro takřka všechny přítomné budou Dva kusy (2023) vzniknuvší letos v Berlíně, zatímco Zvěstovatel-1996 (1996–1997) patří k Silvestrovovým klíčovým dílům.

Skladatel Johannes Brahms je dnes jednou z hlavních stálic světových pódií, přesto nepůsobí jako vnějškově strhující a nadšenými posluchači vyhledávaný tak jako Beethoven, Wagner nebo Mahler. Jeho dílo v sobě nese zvláštní dilema: v kontextu dneška i v kontextu hudby 19. století působí asketicky, přesto byl pro svoji dobu radikální. Oprostil se od módních trendů hudebního romantismu, tolik převratných, a vycházel z toho, že vrcholný Beethoven je po formální stránce kulminační, médium hudby po něm není třeba nijak proměňovat, neboť vrcholné estetické prožitky přicházejí právě s čistou, absolutní hudbou, bez pomoci slovně formulovaných
kontextů, programů či příběhů. Jako tvůrce okázale pohrdal i operou, vystačil si s písněmi a vokálními ansámbly. Přesto je „jeho“ oproštěný romantismus nosný, a to především v kontextu Vídně, kterou
ovšem v 19. století postupně přestáváme chápat jako globální epicentrum hudebního vkusu. Brahmsovými nejzávažnějšími díly jsou symfonie, orchestrální skladby, koncerty a Německé requiem, těch však je celkem kolem desítky. Statisticky je dalece převyšuje komorní hudba a především nejrůznější miniatury: sonáty, etudy, písně, sbory a klavírní skladby. Jejich porovnání se Silvestrovem přináší překvapivě nosné spojnice, v širším kontextu však i podobnost: hloubku prožitku rafinovanou po psychologické i intelektuální stránce, vycházející z vědomé tvůrčí askeze. Nejprve zazní jeho dva pozdní klavírní cykly, i v rámci popsaného kontextu dosti intimní, osobní, lyrické, introspektivní, bez okázalé virtuosit Šest kusů op. 118. Tři intermezza, která následují mají ještě lyričtější charakter a jde o jakési ukolébavky. Všechny jsou psány v andante a oproštěné jsou i po technické stránce.
výběr z textu Jana Špačka

Alexej Ljubimov

Ljubimovův projev je výrazně soustředěný a charismatický, není však extrémní v požadavcích na vnější okolnosti koncertů. Svůj klid spíše vyzařuje, nezačne hrát, dokud ztišení nedosáhne průraznosti hluku. Jeho vystupování je skromné a bez manýr celebrit, rád také hrává na malých scénách. Statická urputnost jeho projevu připomíná spíše undergroundového klávesistu se zaměřením na psychedelický rock. Vystupuje ale na hlavních světových pódiích a je vyhledáván i jako pedagog. Na moskevské konzervatoři vedl od roku 1997 fakultu „historického a současného interpretačního umění“, o rok později se stal profesorem salcburského Mozartea. Kromě jiných labelů je od roku 2003 exkluzivním umělcem mnichovského ECM. Ve svých proslulých recitálových dramaturgiích často vede hluboké a detailní dialogy dvou zdánlivě nesouvisejících skladatelů. Dnešní večer je pro něj typický, a to včetně zvukového odstínění dvou použitých nástrojů. Díky působivému, lidsky asketickému projevu mezi dvojici skladatelů vstupuje jako jejich posel a vytváří spolu s nimi trialog, triádu. Způsob a styl interpretace u něj má váhu filozofického sdělení.