Orchestr

Hrát příslovečné druhé housle náleží v obecném povědomí méně významným členům lidského společenství. Při hodnocení kvality smyčcové sekce si však zkušený dirigentský host všímá především sekundu: stejně jako v kvartetu dokáže dokonalý sekundista přijímat podněty od prvního houslisty, opětovat je výrazněji, aby na sebe upozornil a v pravém okamžiku se ujmout iniciativy.

Violisté jsou smutnými hrdiny nesčíslných vtipů, narážejících na jejich nenápadnost právě uprostřed orchestrálního zvuku; poněkud vlídnější hodnocení hovoří o viole jako o nástroji, jejž v orchestru není slyšet, ale jenž tam chybí, pokud nehraje. Skutečně dobří dirigenti však dokáží nenapodobitelný zvuk violy plně uplatnit a o violistech mluví jako o aristokracii orchestru.

Violoncellisté si na nenápadnost stěžovat nemohou: rozměry jejich nástroje a jeho nosný zvuk v celé šíři jeho podivuhodného rozsahu činí z violoncellové skupiny jakýsi mužný protějšek privilegovaných primistů – tím spíše, že ji v této roli podporují i skladatelé posledních tří století.

Základní úlohu kontrabasistů jako basové opory celého orchestru zná každý; málokdo si však uvědomuje, že některé paritury po nich požadují – aspoň místy – stejnou pohyblivost jako po prvních houslistech a že tudíž právě na jejich technické pohotovosti a zvukové kultuře závisí v tom okamžiku srozumitelnost a kvalita celé orchestrální interpretace.

Flétnist(k)u poznáte podle toho, že drží svůj nástroj napříč. Třebaže patří mezi nástroje dřevěné, vyrábí se dnes flétna většinou z ušlechtilých kovových slitin, a třebaže disponuje rafinovanou soustavou klapek, tvoří její hráč(ka) tón stejným způsobem jako hráči před mnoha sty lety.

Hobojisté se vesměs – alespoň při hraní – tváří přísně; to ovšem není dáno nějakou jejich společnou povahovou vlastností, nýbrž požadavky nátisku, jímž ovládají mezi svými rty dvojitý hobojový plátek a utvářejí tak charakteristický hobojový zvuk.

Klarinetisté disponují nástrojem krásně znělým ve všech polohách svého záviděníhodného rozsahu; ti skutečně dobří navíc dokáží využít jeho mimořádných dynamických (a frázovacích) možností a učinit jej zvukovým tmelem celé dřevěné sekce, prostředníkem mezi jejími zvukově rozdílnými členy.

Na trombonistech je ze všech dechových hráčů nejvíc vidět, když hrají – a mají-li být také slyšet, dokáží se náležitě prosadit. Jinak jsou – stejně jako ostatní hráči středních poloh – nenápadnou, ale tím nezbytnější zárukou kvality celkového zvuku svého orchestru.

Kolik druhů bicích nástrojů předepisují dnešní skladatelé, nelze vlastně spočítat; hráči brněnské filharmonie jich mají ve svém instrumentáři na dvě stovky a jejich hráčská technika tak musí být opravdu mnohostranná. Zakládají si však na tom, že do svých nástrojů – v rozporu s obecným míněním – netlučou, nýbrž na ně opravdu hrají.