TAK PRAVIL ZARATHUSTRA / MORAVSKÝ PODZIM

ROBERT SCHUMANN Ouvertura, Scherzo a Finále pro orchestr, op. 52

WILLIAM BOLCOM Klavírní koncert č. 2, česká premiéra

WOLFGANG AMADEUS MOZART Maurerische Trauermusik (Zednářská smuteční hudba) KV 477

RICHARD STRAUSS Also sprach Zarathustra (Tak pravil Zarathustra), symfonická báseň

Emanuele Arciuli klavír

Symfonický orchestr Středoněmeckého rozhlasu (MDR) Lipsko

dirigent Dennis Russell Davies

Program koncertu ke stažení zde.

Koncert byl podpořen Česko-německým fondem budoucnosti. Koná se v rámci oslav 50. výročí partnerství Brna a Lipska pod záštitou Andrease Künneho, velvyslance Německa v České republice.

Německý romantický skladatel Robert Schumann začal svou hudební dráhu jako klavírní virtuóz, avšak kariéry se musel vzdát kvůli chronickému onemocnění pravé ruky. Nadále se věnoval výhradně kompozici. Složil velké množství děl zejména pro klavír, mezi jeho opusy lze však nalézt také řadu písní, komorní hudbu, čtyři symfonie, koncerty klavírní, houslový, violoncellový, kantáty a oratoria. Roku 1840 se Schumann oženil s jednadvacetiletou klavírní virtuózkou a skladatelkou Clarou Wieckovou. Po většinu života se potýkal s bipolární poruchou a tato nemoc jej dokonce přivedla i k pokusu o sebevraždu skokem do Rýna. Poslední dva roky svého života strávil Schumann v psychiatrické léčebně v Endenichu u Bonnu, kde také zemřel.
Orchestrální Předehra, Scherzo a Finále E dur vznikla roku 1841, kdy se Schumann s plným nasazením věnoval symfonickému žánru. Od Schumannových symfonií se Předehra, Scherzo a Finále liší volnou formou i odlehčeným charakterem.

William Bolcom patří k nejvýznamnějším současným americkým skladatelům. Kompozici začal studovat ve svých 11 letech na Washingtonské univerzitě u George Fredericka McKaye a Johna Verralla. Své kompoziční vzdělání posléze prohloubil na Mills College u Daria Milhauda, na Stanfordské univerzitě ve třídě Lelanda Smithe a na Pařížské konzervatoři u Oliviera Messiaena. Od roku 1973 působil Bolcom celých 35 let jako profesor skladby na univerzitě v americkém Michiganu. Roku 1988 získal Pullitzerovu cenu v oblasti hudby za svých 12 nových etud pro klavír a roku 2006 mu byla udělena Národní medaile za umění. Jako klavírista se Bolcom zasloužil o oživení amerického ragtimu a nezřídka též vystupoval ve spolupráci se svou manželkou, mezzosopranistkou Joan Morrisovou. Bolcom je autorem čtyř oper, devíti symfonií, dvanácti smyčcových kvartetů a velkého množství komorních, klavírních, vokálních i sborových děl. Nahrávka Bolcomovy celovečerní skladby Songs of Innocence and of Experience pro sóla, sbor a orchestr na texty stejnojmenné básnické sbírky Williama Blakea získala v roce 2005 cenu Grammy. Podle skladatelových slov byl Druhý klavírní koncert inspirován provedením Beethovenova Klavírního koncertu č. 4 rusko-německým klavírním virtuosem Igorem Levitem na Gilmorově klavírním festivalu v americkém Kalamazoo v roce 2018. Sólistova lyrická interpretace, niternost výrazu i hloubka hudebního poselství měly údajně významný vliv na podobu nově vznikajícího koncertu. Vztah mezi sólistou a orchestrem chtěl skladatel utvářet jako dialog, podobně jako tomu je v Mozartových klavírních koncertech, kde se jeden nikdy nesnaží zvítězit nad druhým. Dílo je charakterizováno postmoderní syntézou
hudebních tradic.

Kariéra hudebního génia provázela Wolfganga Amadea Mozarta již od útlého dětství. Hudebního vzdělání se mu dostalo v rodném Salcburku pod dohledem jeho přísného otce Leopolda. Svého nadaného syna Wolfganga prezentoval jako zázračné dítě a podnikl s ním cesty po předních evropských metropolích. Vrcholem bylo jejich společné více než roční putování po Itálii od prosince 1769 do března 1771. Po návratu byl Wolfgang Amadeus Mozart zaměstnán jako hudebník na dvoře salcburského arcibiskupa. Ve svém rodném městě měl mnoho přátel a obdivovatelů, což mu poskytovalo skvělé příležitosti k plodné kompoziční tvorbě. Po roztržce se salcburským arcibiskupem, k níž došlo na jaře roku 1781, zakotvil Mozart ve Vídni, kde se postavil na vlastní nohy. V prosinci 1784 byl Mozart přijat jako člen vídeňské zednářské lóže a o několik měsíců později dosáhl hodnosti „zednářského mistra“. Zednářství, které vzniklo roku 1717 v Anglii, se v 18. století rychle šířilo po Evropě i USA. Vznešený cíl zednářského hnutí sledující morální a intelektuální zdokonalení lidstva skrze osvícenské hodnoty svobody, rovnosti, bratrství, tolerance a humanity si získal přízeň mnoha tehdejších vzdělanců. Pro zednáře zkomponoval Mozart několik menších kantát a písní a zednářskou symbolikou je naplněno dokonce i libreto jeho opery Kouzelná flétna. Orchestrální Zednářská smuteční hudba (Maurerische Trauermusik) vznikla u příležitosti úmrtí dvou významných členů zednářské lóže: vévody Georga Augusta Meklenbursko-Střelického a hraběte Franze Esterházyho z Galanty. Zajímavostí skladby, v níž se uplatňuje téma čerpající z gregoriánského chorálu, je obsazení 3 basetových rohů.

Richard Strauss proslul jako skladatel symfonických básní a oper, v nichž navázal na tvorbu Franze Liszta a Richarda Wagnera. Symfonickou báseň Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra) zkomponoval
v roce 1896 inspirován stejnojmenným románem německého filozofa Friedricha Nietzscheho. Tak pravil Zarathustra, kniha pro všechny a pro nikoho, patřila tehdy k nejčtenějším Nietzschovým dílům. Jeho filozofické úvahy jsou v románu propojeny postavou starobylého perského proroka Zarathustry. Zarathustrovi ovšem Nietzsche vkládá do úst vlastní myšlenky o smyslu života, individuální morálce, evoluci člověka v nadčlověka a překonání nihilismu. Strauss si ke zhudebnění vybral osm kapitol z Nietzschova rozsáhlého románu. Nevyužil je však jako dějovou předlohu, ale pouze jako zdroj inspirace pro vlastní uměleckou imaginaci.

Emanuele Arciuli
Italský klavírista Emanuele Arciuli je považován za jednoho z nejoriginálnějších a nejzajímavějších interpretů na současné scéně klasické hudby. Jeho repertoár sahá od Bacha až po soudobou hudbu se zvláštním zřetelem ke skladatelům ze Spojených států amerických. V roce 2011 vzbudil zájem mezinárodní kritiky projektem Round Midnight Variations, kde představil šestnáct klavírních kompozic, které speciálně pro něj napsali současní američtí skladatelé Crumb, Babbitt, Kernis, Rzewski, Torke, Daugherty, Bolcom a Harbison. Arciuliho četné nahrávky zahrnují mj. album Gates to Everywhere s hudbou Carly Bley, Freda Hersche a Chicka Corey, kompletní nahrávku klavírních skladeb Albana Berga a Antona Weberna nebo světovou premiéru Koncertu pro klavír a orchestr Bruna Maderny. Arciuliho CD věnované skladateli Georgi Crumbovi bylo nominováno na cenu Grammy. Arciuli pravidelně koncertuje v předních koncertních sálech a na významných hudebních festivalech (Berliner Festwochen, Wien Modern, Maggio Musicale Fiorentino aj.), spolupracuje s renomovanými orchestry a dirigenty. Vyučuje také soudobou hudbu na prestižní Accademia di Musica di Pinerolo, je profesorem na konzervatoři v Bari a často též přednáší na amerických univerzitách. V Brně vystoupil již dvakrát (2018, 2022).

Symfonický orchestr rozhlasu MDR Lipsko je nejstarším německým rozhlasovým orchestrem, který v sezóně 2023/2024 oslaví sto let od svého založení. Zásadě přinášet lidem kulturní vzdělání a hudební zábavu zůstává těleso věrné od svého vzniku dodnes. V jeho repertoáru se odráží zejména tvůrčí duch středního Německa reprezentovaný takovými skladatelskými osobnostmi, jakými byli Bach, Mendelssohn, Wagner, Schumann, Liszt nebo Kurt Weill. Orchestr pečuje o hudební tradici, ale pevnou součástí jeho repertoáru je i současná hudba nebo multižánrové koncertní projekty. Hudební směřování Symfonického orchestru MDR utvářely významné dirigentské osobnosti, které stály v jeho čele: Kristjan Järvi, Jun Märkl, Fabio Luisi, Wolf-Dieter Hauschild, Herbert Kegel nebo Hermann Abendroth. Od sezóny 2020/2021 zastává pozici šéfdirigenta Dennis Russell Davies.
Dnes se těleso řadí k nejaktivnějším a nejinovativnějším evropským rozhlasovým orchestrům a svou činností zasahuje daleko za hranice středoněmeckého kulturního prostoru.

Dennis Russell Davies vystudoval klavír a dirigování na newyorské Juilliard School. Svou kariéru zahájil jako hudební ředitel komorního orchestru v Saint Paul v Minnesotě, v roce 1977 spoluzaložil newyorský American Composers Orchestra, v roce 1980 byl jmenován hudebním ředitelem Stuttgartské státní opery a v roce 1987 hudebním ředitelem v Bonnu. Vedl Symfonický orchestr Vídeňského rozhlasu a Stuttgartský komorní orchestr a v letech 1997–2009 byl profesorem dirigování na salcburském Mozarteu. V letech 2002–2017 působil jako operní ředitel a šéfdirigent Brucknerova orchestru v Linci a v letech 2009–2016 jako šéfdirigent Basilejského symfonického orchestru. Od začátku sezony 2018/2019 je uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Filharmonie Brno a v září 2020 nastoupil na post šéfdirigenta rozhlasového orchestru MDR v Lipsku. Mezinárodní kritika označuje Daviese za odvážného interpreta klasického (!) repertoáru, jejž nezanedbává při svém poučeném zájmu o novou tvorbu, živeném spoluprací s význačnými soudobými tvůrci, mezi něž patří (nebo patřili) Luciano Berio, William Bolcom, John Cage, Manfred Trojahn, Philip Glass, Heinz Winbeck, Laurie Andersonová, Philippe Manoury, Aaron Copland, Hans Werner Henze, Michael Nyman a Kurt Schwertsik. Jako hostující dirigent několikrát vystoupil prakticky se všemi špičkovými americkými orchestry a několika nejvýznamnějšími orchestry evropskými. Vedl významné nové inscenace na festivalu v Bayreuthu, Salcburském festivalu, v Bavorské státní opeře, Chicagské lyrické opeře a Metropolitní opeře.