SÓLO PRO SKLENĚNOU HARMONIKU / MORAVSKÝ PODZIM

ANTONÍN REJCHA
Gelegenheitskantate (Příležitostná kantáta), pro mužské hlasy a orchestr, (novodobá) premiéra

DOMENICO CIMAROSA
De terra amica, árie pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestr

ANTONÍN REJCHA
Abschied der Johanna d’Arc von ihrer Heimath (Rozloučení Johanky z Arku s vlastí), melodram pro skleněnou harmoniku, vypravěče a orchestr, (novodobá) premiéra

JOHANN ADOLPH HASSE
L’Armonica, kantáta pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestr

Joanna Moskowicz soprán

Christa Schönfeldinger skleněná harmonika

Barbara Maria Willi recitace, cembalo

Pavel Valenta tenor

Jan Faltýnek bas

Brno Rejcha Collegium 2023

Filharmonie Brno

dirigent Jonathan Cohen

Program koncertu ke stažení zde.
Obsazení orchestru orchestru ke stažení zde.

Skleněnou harmoniku, která ve třech ze čtyř skladeb dnešního programu povede dialog s lidským hlasem, vytvořil v Londýně pod názvem armonica Benjamin Franklin. Byla tvořena řadou skleněných misek o postupně se zvětšujícím průměru, uprostřed proražených a navlečených na tyč ovládanou klikou napojenou na pedál, což umožňovalo využití rozsahu až tří oktáv a zároveň usnadňovalo hraní akordů a rychlých pasáží. Franklin ji zkonstruoval již v roce 1761, tedy devět let před narozením Antonína Rejchy (1770), jehož dvě skladby zde zazní poprvé od roku 1806, respektive 1808. Všem čtyřem skladbám je společné i to, že se nám dochovaly výhradně v podobě autografních rukopisů, což není u děl z tohoto období příliš běžné.

Hudební tvorba Antonína Rejchy (1770–1836), která se v posledních desetiletích těší obnovenému zájmu, upadla po skladatelově smrti v zapomnění, zatímco jeho teoretická pojednání a nauka o skladbě mu zajistily trvalou proslulost. Částečně je to dáno tím, že mnohé z rukopisů, které za jeho života nebyly publikovány, zůstaly v držení Rejchovy rodiny až do roku 1927, kdy jeho vnučka věnovala knihovně pařížské konzervatoře asi 200 děl (od roku 1964 jsou uložena v hudebním oddělení Francouzské národní knihovny), včetně těch, která dnes večer uslyšíte.

V roce 2014 jsem při svém zkoumání dosud nezkatalogizovaných rukopisů z pařížské Konzervatoře náhodou objevil autografní rukopis příležitostné kantáty (Gelegenheitscantate) zkomponované v Lipsku 8. listopadu 1806, o jejíž existenci do té doby nikdo neměl tušení. Její poslední dvě stránky jsem objevil stejně náhodně v březnu 2021, když jsem z čiré zvědavosti zkoumal svazek fragmentů, který měl být uložen v rámci příprav na stěhování Hudebního oddělení. Studium textu a jeho srovnání s historickými událostmi naznačuje, že jde o pohřební kantátu k uctění památky francouzského generála Pierra Macona (1769–1806), jehož Napoleon I. jmenoval guvernérem Lipska poté, co bylo 18. října obsazeno francouzskými vojsky, ale který již 27. října následkem nemoci zemřel. Rejcha přijel do saského města v září a 19. října tu měla mít premiéru jeho kantáta Lenora. Zatímco ve Vídni údajně provedení této skladby zamítla cenzura, v Lipsku byl důvodem jeho zrušení právě příchod Francouzů. Text kantáty vyzdvihuje lidskost zesnulého a bratrství, které spojuje zednáře napříč národy.

Není známo, pro jakou příležitost zkomponoval neapolský skladatel Domenico Cimarosa (1749–1801), vyhlášený především svými operami, 12. července 1780 árii con angelico et altri istromenti obbligati De terra amica na latinský text neznámého autora. Pojem angelico odkazuje k tzv. „andělským varhanám“, hudebnímu nástroji složenému ze sklenek řazených od nejmenší po největší a laděných pomocí přilévání vody, který v roce 1741 vytvořil Richard Poekrich (1696?–1759). Jeho tónový rozsah, jenž činí pouhé dvě oktávy, svědčí o tom, že se tento nástroj liší od Franklinovy armoniky, která bude znít ve festivalovém provedení.

Kompozicí Abschied der Johanna d’Arc von ihrer Heimat, dokončenou ve Vídni 12. března 1806, se Rejcha pokusil o melodram, hudební žánr oblíbený v německy mluvících zemích, který sestává z deklamovaného textu s hudebním doprovodem. Rejcha zvolil čtvrtou a závěrečnou scénu prologu tragédie Friedricha von Schillera Die Jungfrau von Orléans. V první části melodramu se harmonika a hlas střídají a posléze spojují, v závěru se k nim pak přidávají smyčce. Když vypravěč oznámí, že „trubky hrají“ (die Trompeten klingen), následuje pochod pro celý orchestr na téma uvedené v první části, během nějž zazní i závěrečné harmonikové sólo.

Kantáta Ah, perchè col canto mio, známá jako L‘Armonica, skladatele Johanna Adolfa Hasseho (1699–1783) byla objednána pro oficiální příležitost – svatbu vévody Ferdinanda Bourbonsko-Parmského a arcivévodkyně Marie Amálie –, vznikala však v přátelské součinnosti. Libretistu Pietra Metastasia (1698–1782), který se v roce 1730, kdy Hasse poprvé zhudebnil jedno z jeho libret, stal italským básníkem u vídeňského dvora, pojilo se skladatelem po více než čtvrt století blízké přátelství i četná tvůrčí spolupráce. Kantáta začíná rozsáhlým instrumentálním úvodem, po němž následují dvě árie, v nichž se znovu objevují motivy z úvodu vystřídané recitativem, doprovázeným pouze smyčci. Text kombinuje pro kantátová libreta obvyklé pastorální a mytologické prvky s odkazy na knížecí sňatek a nezvykle i na samotné interprety a harmoniku.

François-Pierre Goy
překlad Jolana Flašarová

Joanna Moskowicz
Sopranistka Joanna Moskowicz vystudovala Hudební akademii v Lodži a postgraduální studium absolvovala na Hudební akademii ve Vratislavi. V roce 2006 získala stipendium od polského ministerstva kultury a národního dědictví a v roce 2012 stipendium nadace Richarda Wagnera v Bayreuthu. Během studií debutovala ve Velkém divadle v Lodži jako Rosina v premiérovém představení Lazebníka sevillského a za tuto roli byla oceněna Zlatou maskou za nejlepší debut sezony. V letech 2008–2017 byla sólistkou Vratislavské opery, kde ztvárnila role Královny noci, Olympie v Hoffmannových povídkách, Adiny v Nápoji lásky, Sophie v Růžovém kavalírovi nebo Musetty v Bohémě. Spolupracovala s dirigenty jako Tadeusz Kozłowski, Ewa Michnik, Andrij Jurkevyč, Friedrich Heider, Jose Florencio, Ruben Silva, Łukasz Borowicz, Jari Hämäläinen, Anne Randine Øverby, Bassem Akiki, Matteo Pagliari, Samuel Hogarth, Uwe Sandner, Jakub Klecker, Francesco Bottigliero, Andrzej Straszyński nebo Jacek Kasprzyk. Účinkovala na operních festivalech Sommerfestspiele v Xantenu, Schlossfestspiele v Regensburgu, Saaremaa Opera Festival v Estonsku a Bergen Opera Nasjonale Opera v Norsku. V současné době spolupracuje s Národní operou ve Varšavě jako Královna noci ve slavné inscenaci Kouzelné flétny režisérů Susanne Andradeové a Barrie Koskyho z berlínské Komické opery a jako Dirce v Cherubiniho Médée (koprodukce se Salcburským festivalem). V minulých sezonách účinkovala v rolích Královny noci a Konstance (Únos ze serailu) ve varšavské Komorní opeře a v Baltské opeře v Gdaňsku ztvárnila role Cunegondy v Candidovi Leonarda Bernsteina a Rosy v Donu Bucefalovi Antonia Cagnoniho.
Více na joannamoskowicz.com

Christa Schönfeldinger

objevila svět skleněných tónů na počátku 90. let. Narodila se ve Vídni, profilovala se jako houslistka a již začala orchestrální kariéru, když znovuobjevila a oživila skleněnou harmoniku, nástroj, který byl po vlně popularity v 18. století téměř dvě stě let prakticky zapomenut. To mělo rozhodující vliv na její další profesní život a vedlo k založení dua Wiener Glasharmonika Duo spolu s manželem Geraldem, rovněž houslistou. Dnes patří Christa Schönfeldinger k předním světovým interpretům na skleněnou harmoniku. Podařilo se jí dovést historické techniky hry k (nové) dokonalosti a zároveň rozšířit možnosti hry na skleněnou harmoniku o nové techniky a o současnou hudební estetiku. Četné nahrávky dua nabízejí citlivou symbiózu poetické komorní hudby a mimořádných zvukových zážitků. Její repertoár sahá od tradičních skladeb pro skleněnou harmoniku (Mozart, Reichardt, Röllig, Schulz) přes orchestrální a operní literaturu (Donizetti, Saint-Saëns, R. Strauss, Widmann) až po četné úpravy (Grieg, Satie, Morricone) a avantgardní díla (Pärt, Glass). Inspirovala současné skladatele k napsání nových děl, kterým je například Armonica (2006) Jörga Widmanna, premiérovaná v Salcburku s Vídeňskými filharmoniky pod vedením Pierra Bouleze. Vystupovala s Vídeňskými filharmoniky, Vídeňskými symfoniky, Drážďanskými filharmoniky, symfonickými rozhlasovými orchestry NDR a SWR, Novou filharmonií Tokio, Národním symfonickým orchestrem Washington nebo Brucknerovým orchestrem v Linci. Spolupracovala s Pierrem Boulezem, Kentem Naganem, Christianem Thielemannem, Christophem Eschenbachem, Franzem Welserem-Möstem, Fabiem Luisim nebo Kirillem Petrenkem. Jako sólistka i s Wiener Glasharmonika Duo koncertovala po celé Evropě, Spojených státech, Kanadě a Japonsku.
Více na www.glasharmonika.at

Cembalistka a sólistka na kladívkový klavír Barbara Maria Willi přináší nové úhly pohledů do hudebního vnímání. Důkladně zkoumala generálbasové prameny 17. století a často překvapuje svými osobitými realizacemi. Spolupracovala s umělci jako Magdalena Kožená, Martina Janková, Erich Hoeprich, Doron Sherwin, Erich Höbarth, Sergio Azzolini nebo Christian Leiterer a koncertuje na významných pódiích, například v Curyšské opeře, ve vídeňském Konzerthausu, ve filharmoniích v Krakově, Essenu, Vratislavi, na Bratislavském hradě nebo v pražském Rudolfinu. Založila cembalovou třídu na JAMU v Brně, od roku 2014 je vedoucí tamější katedry varhanní a historické interpretace a od roku 2020 děkankou hudební fakulty. Zodpovídá za dramaturgii festivalů Concentus Moraviae a Bachův varhanní podzim. Spolu s agenturou C.E.M.A. založila úspěšný cyklus koncertů staré hudby v Brně pod názvem Barbara Maria Willi uvádí. V současné době se věnuje také interpretaci soudobé hudby, mimo jiné s Brno Contemporary Orchestra. Více na www.barbara-maria-willi.eu

Brno Rejcha Collegium 2023
Základem souboru Brno Rejcha Collegium 2023 je mužská část Ensemble Frizzante doplněná o externí hosty.