2 různých koncertů -20% / 3 koncertů -30% / 4 koncertů -40% / 5 a více koncertů -50%
Popis
Provedení Glagolské mše patřívá k nejslavnostnějším koncertům festivalu. Pod taktovkou Tomáše Netopila uzavře letošní letošní ročník (stejně jako v roce 2017, kdy ji dirigoval novopečený šéfdirigent brněnských filharmoniků Dennis Russell Davies). Janáčkovo dílo zazní po brněnské premiéře orchestrální kompozice Slavomíra Hořínky Raduj se III, vzniklé původně na objednávku České filharmonie.
SLAVOMÍR HOŘÍNKA
Raduj se III, ciaccona pro orchestr
LEOŠ JANÁČEK
Misa glagolskaja
Glagolská mše pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr na staroslověnský mešní text
1. Úvod (Introduction)
2. Gospodi pomiluj (Kyrie eleison)
3. Slava (Gloria)
4. Věruju (Credo)
5. Svet (Sanctus)
6. Agneče Božij (Agnus Dei)
7. Varhanní sólo (Postludium)
8. Intrada (Exodus)
Pavla Vykopalová soprán
Jana Hrochová mezzosoprán
Eduard Martyniuk tenor
Jozef Benci bas
Petr Kolař varhany
Český filharmonický sbor Brno
sbormistr Petr Fiala
Filharmonie Brno
dirigent Tomáš Netopil
„Moje inspirace se v poslední době často váže k nějaké konkrétní prostorově-poslechové zkušenosti,“ vyjádřil se v jednom z rozhovorů skladatel Slavomír Hořínka (1980). „K určitému zlomovému momentu, pocitu, uvědomění si nějaké spojitosti. Trochu zjednodušeně by se dalo říct, že pak přemýšlím, jak napsat hudbu, abych dosáhl při poslechu něčeho podobného.“
Orchestrální ciaccona Raduj se III vznikla v letech 2020–2021 v době lockdownu, ve stísněné atmosféře, kterou jsme pociťovali všichni a která na nás doléhala po psychické i fyzické stránce. V názvu převzatém z textu velikonočního chvalozpěvu Exsultet, jehož fragmenty se staly tvůrčí inspirací i mottem díla, se tak odráží mnohem víc touha než modlitba chvály, díků a oběti.
Valašskomeziříčský rodák Slavomír Hořínka, absolvent pardubické konzervatoře a pražské Akademie múzických umění, kde v současné době působí jako docent na katedře skladby, přibližně ve svých pětadvaceti letech konvertoval ke katolické církvi. Od té doby je jeho hudba téměř výlučně duchovní. Jeho díla zazněla v podání Orchestru Berg, PKF – Prague Philharmonia, MoEns Ensemble, Benewitzova kvarteta, souboru Cappella Mariana (který loni na Velikonočním festivalu duchovní hudby premiéroval Hořínkovu skladbu Ze všech sil) nebo České filharmonie.
Kořeny zájmu Leoše Janáčka o staroslověnštinu lze nalézt již v dětství skladatele. V roce 1865 byl jako jedenáctiletý vyslán do augustiniánského kláštera na Starém Brně, řadícího se k významným centrům cyrilometodějského hnutí. Coby fundatista (žák, jehož studium bylo hrazeno z darů klášteru a k jehož povinnostem patřil i zpěv na kůru) se o čtyři roky později aktivně zúčastnil cyrilometodějských slavností, které se uskutečnily v Brně a na Velehradě a které na něj učinily silný dojem. Když bylo roku 1920 dekretem posvátné kongregace povoleno užívat v liturgiích staroslovanský jazyk, posílilo to zájem o zhudebňování hlaholské mše. Janáčka ke zhudebnění vybídl generální vikář Leopold Prečan již v roce 1920 (nebo 1921). Dalším důležitým impulzem se staly oslavy spojené s odhalením pamětní desky na Janáčkově rodném domě na Hukvaldech
v červenci 1926, jichž se Prečan, již jako arcibiskup olomoucký, taktéž zúčastnil. Janáček se pak hned v srpnu během svého každoročního lázeňského pobytu v Luhačovicích pustil do kompozice a v říjnu téhož roku mši dokončil. Glagolská mše, jedna z nejsilnějších duchovních skladeb vůbec, působí jako velkolepý „chrám“, pod jehož klenbou příroda a Bůh splývají v jednotu Stvořitele. Když o ní Ludvík Kundera ironicky utrousil, že „stařec Janáček, člověk pevně věřící, cítil stále naléhavěji, že v jeho životním uměleckém díle nesmí chybět složka vyjadřující jeho poměr k Bohu,“ reagoval na to Janáček slovy: „Žáden stařec, žáden
věřící!“ A později ke mši poznamenal: „Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravním, silném, který si bere Boha za svědka.“
