Christian Schmitt (1976) patří v současné době k mezinárodně nejžádanějším koncertním varhanním virtuosům a spoluhráčům v komorní hře.Pravidelně spolupracuje se světoznámými dirigenty a sólisty jako Sir Simon Rattle, Phillipe Herreweghe, Jakub Hrůša, Marek Jankowski, Manfred Honeck nebo například Magdalena Kožená. Posluchači se na něj mohou těšit ve čtvrtek a pátek 14. a 15. března, kdy v Besedním domě zahraje Symfonii č. 3 e moll Charlese-Marie Widora.
Francouzští skladatelé jako Charles-Marie Widor, Félix Alexandre Guilmant, Camille Saint-Saëns či César Franck výrazně rozšířili varhanní repertoár. Co je jejich hlavním přínosem do této oblasti?
Všichni tito velcí skladatelé byli spjati s velkolepými nástroji Cavaillé-Colla, postavenými ve významných pařížských chrámech. Na tvorbu zmíněných skladatelů měl značný vliv duch těchto nástrojů, stejně tak se v ní projevuje působení toho, co tvořili v klavírní nebo orchestrální hudbě, a konečně i jejich improvizační umění.
V porovnání s Franckem a Saint-Saënsem, dnes známými a hojně uváděnými skladateli, je Widor (podobně jako Guilmant) poněkud upozaděn. Proč tomu tak je?
Franck proslul především díky své Symfonii d moll a Saint-Saëns klavírními koncerty a Symfonií č. 3, která je podobná Widorově Symfonii č. 3 op. 69. Ale nesouhlasím s tím, že by Widor byl upozaděn. Příznivci varhanní hudby ho znají velice dobře a třeba Toccata z jeho Symfonie č. 5 je vyloženě populární kus.
Nahrál jste všechny Widorovy symfonie…
… to je pravda, skutečně jsem natočil všech deset symfonií pro sólové varhany a tři díla pro varhany s orchestrem: 7 kompaktních disků, tj. zhruba 500 minut hudby…
A byl byste schopen vybrat z nich jednu symfonii, která vám nejvíc přirostla k srdci?
To je těžká otázka, protože každá z nich přináší různé skladatelské postupy a odráží jinou tvůrčí fázi autora. Možná bych ale uvedl Symfonii č. 10 „Romane“, z níž čiší skutečný mistr se všemi jeho zkušenostmi. Způsob, jakým v ní Widor naložil s varhanami, je vážně ohromující.
Proč Widor označil svá díla pro varhany a orchestr jako symfonie a nikoli jako koncerty nebo koncertantní symfonie?
Řekl bych, že ho k tomu vedla dávná tradice. Bach psal sinfonie, Guilmant a Saint-Saëns nazvali své orchestrální skladby s varhanami také symfonie… Koneckonců později i Aaron Copland – v roce 1924 – označil svou třetí symfonii za varhanní.
Skladatelé, kteří jsou zároveň praktikujícími interprety-virtuózy, jsou schopni dokonale komponovat pro svůj nástroj, protože jej důvěrně znají, výborně ovládají a cítí, ale ne vždy dosahují mistrovství orchestrace. Jak si v tomto ohledu podle vás stojí Widor?
Widor v pozdějším věku velice rád dirigoval, dokonce napsal na toto téma i důležitou knihu Technique de l’orchestre moderne (Technika moderního orchestru). Orchestr tedy dobře znal, a když slyšíte, jak instrumentoval svou Třetí symfonii op. 69, musíte dospět k závěru, že je to veledílo i z tohoto hlediska.
Mýlím se, slyším-li v této skladbě silný vliv hudby Richarda Wagnera?
Vůbec ne! Widor (spolu s Franzem Lisztem) navštívil Bayreuth, Wagnerem byl unesen a ve Třetí symfonii to je víc než patrné.
Jsou varhany v Besedním domě optimálním nástrojem pro provedení Widorovy Třetí symfonie?
Lepší by samozřejmě byl větší francouzský nástroj, nicméně varhany v Besedním domě jsou kvalitní, pro Widora vhodné, a já se na provedení s tak úžasným orchestrem, jakým je Filharmonie Brno, moc těším. A kdo ví, třeba se nám v budoucnu poštěstí uvést toto dílo znovu v novém sále a publikum si to pak bude moct porovnat.
Text: Vítězslav Mikeš
Foto: Uwe Arens