Dennis Russel Davies, šéfdirigent a umělecký ředitel Filharmonie Brno

Dennis Russell Davies (1944), absolvent proslulé newyorské Juilliard School, začal soustavně dirigovat jako hudební ředitel komorního orchestru v Saint Paulu v Minnesotě (1972–1980), v letech 1977–2002 byl také šéfdirigentem newyorského Orchestru amerických skladatelů a v letech 1991 až 1996 hudebním ředitelem Brooklynské filharmonie. Od roku 1980 trvale žije v Evropě. Byl hudebním ředitelem Stuttgartské státní opery (1980 až 1987), šéfdirigentem orchestru Beethovenhalle v Bonnu, hudebním ředitelem Bonnské opery a Beethovenova festivalu (1987–1995). Následně působil v Rakousku jako profesor dirigování na salcburském Mozarteu a šéfdirigent Symfonického orchestru Vídeňského rozhlasu, roku 2002 se stal (na patnáct let) šéfdirigentem Brucknerova orchestru a ředitelem opery Zemského divadla v Linci. V letech 2009–2016 měl též úvazek šéfdirigenta symfonického orchestru v Basileji. Hostoval u špičkových orchestrů a také v prestižních operních domech v Americe, Japonsku a Evropě. Od sezony 2018/2019 stojí v čele Filharmonie Brno jako její šéfdirigent a umělecký ředitel, od podzimu 2020 je také šéfdirigentem rozhlasového orchestru MDR v Lipsku.

Proslul nejen nebývalou šíří svého repertoáru, ale také trvalou spoluprací a osobními vztahy s význačnými soudobými tvůrci, mezi něž patří (nebo patřili) Luciano Berio, William Bolcom, John Cage, Manfred Trojahn, Philip Glass, Heinz Winbeck, Laurie Andersonová, Philippe Manoury, Aaron Copland, Hans Werner Henze, Michael Nyman či Kurt Schwertsik. Jako dirigent nebo klavírista (nebo obojí současně) vydal Davies víc než 80 hojně oceňovaných snímků. V roce 2009 byl zvolen za člena Americké akademie umění a věd, v roce 2014 jej francouzské ministerstvo kultury jmenovalo komandérem Řádu umění a literatury a v roce 2017 obdržel od rakouské vlády Rakouský čestný kříž za vědu a umění I. stupně.

Angélique Kidjo, zpěv

Angélique Kidjo, pětinásobnou držitelku Grammy, označil týdeník Time za „africkou divu číslo jedna“, BBC ji zahrnulo mezi 50 nejvýraznějších osobností afrického kontinentu, list The Guardian mezi 100 nejinspirativnějších žen na světě a časopis Forbes ji uvedl jako první ženu v seznamu nejvlivnějších celebrit v Africe. Kidjo je držitelkou prestižní ceny Crystal (2015) udělované Světovým ekonomickým fórem ve švýcarském Davosu, ceny „Velvyslanec svědomí“ (2016), kterou uděluje mezinárodní organizace na obranu lidských práv Amnesty International (mimochodem jako první tuto cenu obdržel v roce 2003 Václav Havel), a Německé ceny za udržitelnost (2018).

Kidjo zaujala svým pěveckým projevem využívajícím tradičního zpěvu jejího rodného Beninu, vlivů R&B, funku, jazzu, evropské a latinskoamerické hudby. Na svých nahrávkách prozkoumala cesty africké diaspory po Brazílii, Kubě a Spojených státech, v roce 2018 nabídla vlastní verzi alba Remain In Light skupiny Talking Heads (natočenou se slavným producentem Jeffem Bhaskerem), na albu Celia (2019) vzdala poctu proslulé kubánské zpěvačce Celii Cruzové. V lednu 2021 vydala svou zatím poslední nahrávku Mother Nature. Vedle bohaté nahrávací a koncertní činnosti je Kidjo pověstná i svými charitativními aktivitami, které uskutečňuje pod křídly organizací UNICEF a OXFAM. Prostřednictvím vlastní nadace Batonga se věnuje podpoře afrických dívek ve vzdělávání.

Laurie Anderson, zpěv, housle

Skladatelka a improvizátorka Laurie Anderson patří k nejslavnějším a nejodvážnějším americkým tvůrčím osobnostem. Proslula svými multimediálními projekty, inovativním využíváním technologií a stylem založeným na osobním vyprávění. Je také spisovatelkou, režisérkou, vizuální umělkyní a zpěvačkou, autorkou průkopnických děl zasahujících do oblasti vizuálního umění, divadla a experimentální hudby.

Její diskografie, na jejímž počátku stojí singl s písní O Superman z roku 1981, obsahuje např. alba Big Science (1982), Mister Heartbreak (1984), Home of the Brave (1986, soundtrack ke stejnojmennému filmu) či Strange Angels (1989), vydaná společností Warner Records, dále Life on a String (2001), Homeland (2008) nebo Landfall (2018), která vyšla v péči firmy Nonesuch. Posledně jmenované album obdrželo cenu Grammy v kategorii Nejlepší komorní hudba.

Roku 2002 se Laurie Anderson stala první rezidenční umělkyní NASA; završením této rezidence byla sólová performance The End of the Moon (2004), druhá část „příběhové“ trilogie, která byla – včetně dalších dvou částí Happiness (2001) a Dirtday (2012) – představena na mezinárodních turné.

Laurie Anderson vydala osm knih. Její zatím poslední publikace All The Things I Lost In The Flood (Rizzoli New York) obsahuje eseje pojednávající o obrazech, jazyce a kódech. Filmová tvorba Andersonové čítá řadu hudebních videí a instalací, dále snímky Carmen (1992), Hidden Inside Music (2005) nebo Heart of a Dog (2015), který vznikl na objednávku televizní stanice Arte a byl zahrnut do hlavních programů filmových festivalů v Benátkách a Torontu.

V roce 2017 Laurie Anderson následovala čtyři další umělce v pavilonu 6 muzea Mass MoCA, kde zahájila patnáctiletou rotační expozici, na níž bude prezentovat svá starší díla i nové práce. Do prvního výstavního cyklu byly zahrnuty spolupráce s Hsin-Chien Huangem Chalkroom a Aloft, založené na virtuální realitě. Chalkroom byl uveden na mnoha filmových festivalech včetně benátského, kde (pod italským názvem La Camera insabbiata) získal cenu za nejlepší dílo v oblasti virtuální reality.

Maki Namekawa, klavír

Maki Namekawa je mezi současnými klavíristy výraznou postavou, předkládající publiku soudobou hudbu světových autorů, ačkoli „doma“ se cítí být i v klasickém repertoáru. Jako sólistka a komorní hráčka pravidelně vystupuje na prestižních pódiích jako Suntory Hall v Tokiu, Carnegie Hall a Lincoln Center v New Yorku, Davies Symphony Hall v San Francisku, Barbican Center a Cadogan Hall v Londýně, Cité de la Musique v Paříži, Pařížská filharmonie, Concertgebouw v Amsterdamu nebo vídeňský Musikverein a na festivalech v Salcburku, Linci, Berlíně, Stuttgartu, Porúří či Rheingau. Účinkovala s orchestry jako Royal Concertgebouw Orkest Amsterdam, Mnichovští filharmonikové, Bamberští symfonikové, Drážďanská filharmonie, Brucknerův orchestr Linec, American Composers Orchestra či Seattle Symphony. Spolupracovala s dirigenty Mariem Venzagem, Howardem Griffithsem, Kasparem de Roo, Dennisem Russellem Daviesem a dalšími.

V roce 2013 na festivalu v australském Perthu uvedla ve světové premiéře kompletní cyklus 20 etud pro sólový klavír Philipa Glasse, následně s tímto cyklem objela celý svět a natočila jej na CD, za které byla oceněna BBC Music Magazine. V září 2018 premiérovala klavírní verzi Glassovy hudby k filmu Mishima: A Life in Four Chapters a o rok později uvedla v Porúří ve světové premiéře pro ni složenou Glassovu Klavírní sonátu.

Od roku 2003 tvoří spolu se svým manželem, dirigentem Dennisem Russellem Daviesem, klavírní duo, které pravidelně vystupuje na význačných festivalech v Evropě a Severní Americe. Pro duo vznikla řada děl, z nichž se k těm nejzávažnějším řadí Four Movements for Two Pianos Philipa Glasse, Two Movements for Four Pianos (společně s Katiou a Marielle Labèqueovými) téhož autora nebo China West Suite Chen Yi; všechna uvedená díla objednal Klavier-Festival Ruhr, na kterém v roce 2017 Maki Namekawa, Dennis Russell Davies a Philip Glass obdrželi cenu.

Christian Schmitt, varhany

Christian Schmitt (1976) studoval chrámovou hudbu na Vysoké škole hudební v Saarbrückenu, varhany u Daniela Rotha v Paříži, muzikologii a katolickou teologii na Sárské univerzitě v Saarbrückenu. Pravidelně spolupracuje se světoznámými dirigenty a sólisty jako Sir Simon Rattle, Phillipe Herreweghe, Jakub Hrůša, Marek Jankowski, Manfred Honeck, Magdalena Kožená, Martin Grubinger či Gábor Tarkövi. Účinkoval na festivalech v Salcburku, Lucernu, dále v Berlínské filharmonii, Kolínské fi lharmonii, berlínském Konzerthausu, vídeňském Musikvereinu, curyšské Tonhalle, lipském Gewandhausu a na dalších prestižních pódiích. Jako sólista vystoupil s Berlínskými
filharmoniky, Bamberskými symfoniky, rozhlasovými orchestry NDR, RSB, MDR, WDR, SR či RSO Vídeň.

Svou rozsáhlou diskografi í, čítající na čtyři desítky nahrávek, dokládá svou dramaturgickou pružnost a nápaditost. Pro společnost CPO nahrál varhanní díla Charlese Koechlina, Sofie Gubajduliny, Charlese-Marie Widora (cena ECHO Klassik) či Josepha Jongena. Pro Deutsche Grammophon natočil album Prayer (s Magdalenou Koženou) a dvě CD jako součást projektu Bach 333 – The Complete New Edition. Jako pedagog vyučoval na univerzitách v USA, Itálii, Norsku, Mexiku, Rusku či Koreji. Je také často zván jako konzultant k rekonstrukcím či stavbám nástrojů (mj. v Berlíně, Curychu, Lucernu nebo Brně) a jako člen porot mezinárodních soutěží. Výraznou měrou se podílí na hudebně-edukačním projektu „Rhapsody in School“.