HENRI TOMASI Fanfares liturgiques pro soprán, sbor a žestě
JAMES MACMILLAN Larghetto pro orchestr
FRANCIS POULENC Stabat Mater pro soprán, sbor a orchestr

Simona Šaturová soprán
Pražský filharmonický sbor
sbormistr Lukáš Kozubík
Filharmonie Brno
dirigent Jaroslav Kyzlink

Zahajovací koncert 33. ročníku Velikonočního festivalu přináší dvě české premiéry. Liturgické fanfáry napsal Henri Tomasi, rodák z Marseille, původně jako součást operního díla, přičemž závěrečná fanfára se sopránovým sólem už v původní opeře zachycovala velkopáteční procesí v Seville. Skotský skladatel Sir James MacMillan patří v současnosti mezi nejčastěji uváděné autory vážné hudby. V Larghettu přepracoval vlastní pozoruhodné zhudebnění kajícného žalmu Miserere mei Deus pro osmihlasý sbor do ještě barvitější podoby jednověté orchestrální skladby, která je působivá i bez znalosti původního vokálního díla, avšak onen sklíčený a prosebný žalm se i v čistě instrumentální sazbě hluboce otiskuje. Poulencovo Stabat Mater náleží k vůbec nejkrásnějším zhudebněním této středověké sekvence, poměrně stručné, ale o to údernější.

Cesta lidské duše z temnoty ke světlu. To je téma, které spojuje všechny tři skladby slavnostního zahájení. Tomasiho dramatické procesí, MacMillanova liturgie temnot i Poulencovo pokorné zastavení pod křížem využívají rituál jako pevný bod v čase – jako projev stálosti, jež člověku umožňuje neztratit se v chaosu rozrůzněné společnosti. Sjednocující motiv hlasu působí jako průvodce a ukazuje cestu k radosti, která není laciným optimismem, ale plodem vykoupeným skrze vnitřní zápas. Budeme svědky dialogu napříč staletími, kde se ozvěny středověkého chorálu a kajícných žalmů potkávají s barvitostí moderního orchestru, aby společně vydaly svědectví o nezničitelnosti lidského ducha. Hudba zde proto neslouží jako pouhá dekorace, ale stává se rituálem samotným. Jako akt odvahy stanout tváří v tvář temnotě s vědomím, že právě uprostřed ticha, z něhož vyvěrá prosba o milosrdenství, se začíná chvět tichý optimismus naděje.

Dílo marseillského rodáka Henriho Tomasiho (1901–1971) představuje fascinující úkaz – je to hudba hluboce melodická, vyrůstající z přesvědčení, že umění, které nepramení přímo ze srdce, postrádá smysl. Čtyři věty fanfár tvoří symfonicky propracovaný celek, kdy žesťová sazba není pouhou orchestrální barvou, ale autentickým voláním duše, jež i v hrozivých obrazech zmaru hledá duchovní extázi a smíření.

Kde Tomasi používá barvitost a drama, tam Sir James MacMillan (*1959) volí cestu prostoty. Skladatel zde pracuje s rituální obrazností vnitřního ztišení a postupné rezignace na vnější světlo. To se proměňuje v orchestrální sazbě v barvitou texturu, kde klíčovou roli hrají jemné odstíny anglického rohu, harfy a bohaté sekce perkusí.

Závěr večera patří dílu považovanému za jedno z nejtklivějších vyjádření bolesti a naděje v hudbě 20. století. Stabat Mater (1950) se zrodilo z hluboké osobní krize francouzského skladatele Francise Poulenca (1899–1963). Dvanáctivětý cyklus v sobě nese typickou dvojlomnost autorovy hudební řeči. Dokáže být mrazivě dramatický v částech jako, ale zároveň zářivě nadějeplný, a to zejména v pasážích se sopránovým sólem vnáší do partitury nebeský klid a vyjasnění, jež není popřením bolesti, ale jejím transcendentním přijetím.

Koncert se koná bez přestávky.

Poslechněte si