Filharmonie Brno se od počátku profilovala jako janáčkovský orchestr a přispěla tak výrazně k tomu, že se Brno, v němž Leoš Janáček vytvořil prakticky celé své dílo, stalo živým ohniskem jeho hudby. Od svého založení hraje filharmonie na domácích i zahraničních koncertech Janáčkovu hudbu prakticky pořád; natočila také, a to několikrát, jeho kompletní symfonickou a kantátovou tvorbu.

Ve svém sídelním městě orchestr ročně hraje bezmála 70 koncertů. Velké symfonické koncerty se konají v sále Stadionu v Kounicově ulici. Komorněji laděný repertoár pak v sídle Filharmonie Brno, v novorenesančním sále Besedního domu. Orchestr také vystupuje na historickém nádvoří brněnského hradu Špilberk, kde každoročně pořádá letní Mezinárodní hudební festival Špilberk, v brněnských chrámech, na výstavišti…

Ve své vlasti je Filharmonie Brno především pravidelným účastníkem význačných festivalů (Pražské jaro, Moravský podzim, Janáčkův máj, Smetanova Litomyšl, Dny Emy Destinnové). Orchestr také vystupuje na řadě zahraničních turné, v uplynulé sezoně absolvoval turné po Číně, v únoru 2019 ho čekají například tři týdny v Japonsku.

 

Členové orchestru

První housle

Skupina prvních houslí je nositelkou četných „nej“: je nejpočetnější orchestrální skupinou a ve svém nejstabilnějším umístění (vlevo od dirigenta) je nejlíp vidět i slyšet – to také proto, že ze všech smyčcových skupin hraje skoro pořád nejvyšší hlas, obsahující většinou také největší počet tónů.

Druhé housle

Hrát příslovečné druhé housle náleží v obecném povědomí méně významným členům lidského společenství. Při hodnocení kvality smyčcové sekce si však zkušený dirigentský host všímá především sekundu: stejně jako v kvartetu dokáže dokonalý sekundista přijímat podněty od prvního houslisty, opětovat je výrazněji, aby na sebe upozornil a v pravém okamžiku se ujmout iniciativy.

Violy

Violisté jsou smutnými hrdiny nesčíslných vtipů, narážejících na jejich nenápadnost právě uprostřed orchestrálního zvuku; poněkud vlídnější hodnocení hovoří o viole jako o nástroji, jejž v orchestru není slyšet, ale jenž tam chybí, pokud nehraje. Skutečně dobří dirigenti však dokáží nenapodobitelný zvuk violy plně uplatnit a o violistech mluví jako o aristokracii orchestru.

Violoncella

Violoncellisté si na nenápadnost stěžovat nemohou: rozměry jejich nástroje a jeho nosný zvuk v celé šíři jeho podivuhodného rozsahu činí z violoncellové skupiny jakýsi mužný protějšek privilegovaných primistů – tím spíše, že ji v této roli podporují i skladatelé posledních tří století.

Kontrabasy

Základní úlohu kontrabasistů jako basové opory celého orchestru zná každý; málokdo si však uvědomuje, že některé paritury po nich požadují – aspoň místy – stejnou pohyblivost jako po prvních houslistech a že tudíž právě na jejich technické pohotovosti a zvukové kultuře závisí v tom okamžiku srozumitelnost a kvalita celé orchestrální interpretace.

Flétny

Flétnist(k)u poznáte podle toho, že drží svůj nástroj napříč. Třebaže patří mezi nástroje dřevěné, vyrábí se dnes flétna většinou z ušlechtilých kovových slitin, a třebaže disponuje rafinovanou soustavou klapek, tvoří její hráč(ka) tón stejným způsobem jako hráči před mnoha sty lety.

Hoboje

Hobojisté se vesměs – alespoň při hraní – tváří přísně; to ovšem není dáno nějakou jejich společnou povahovou vlastností, nýbrž požadavky nátisku, jímž ovládají mezi svými rty dvojitý hobojový plátek a utvářejí tak charakteristický hobojový zvuk.

Klarinety

Klarinetisté disponují nástrojem krásně znělým ve všech polohách svého záviděníhodného rozsahu; ti skutečně dobří navíc dokáží využít jeho mimořádných dynamických (a frázovacích) možností a učinit jej zvukovým tmelem celé dřevěné sekce, prostředníkem mezi jejími zvukově rozdílnými členy.

Fagoty

Fagotisté se těší podobné „pozornosti“ jako violisté; budiž však řečeno, že fagot uniká už hodně dlouho své úloze basového základu dřevěné sekce (tu ponechává kontrafagotu) do slyšitelnějších a oceňovaných poloh orchestrálních sól.

Lesní rohy

Hráčů ve skupině lesních rohů bývá víc než v ostatních skupinách žesťové sekce; vedle nádherných sólových výstupů, jimiž se symfonická literatura hemží, přednášejí hornisté tradičně ve čtyřech klasické lovecké scény vonící čerstvým jehličím.

Trubky

Vzhledem ke svým rozměrům je trubka nástrojem podivuhodně průrazným; už trojice trumpetistů dokáže dát zvuku velkého orchestru nádherný kovový třpyt. A naopak: dovedeme si představit něco melancholičtějšího než sólo osamělé trubky?

Trombony

Na trombonistech je ze všech dechových hráčů nejvíc vidět, když hrají – a mají-li být také slyšet, dokáží se náležitě prosadit. Jinak jsou – stejně jako ostatní hráči středních poloh – nenápadnou, ale tím nezbytnější zárukou kvality celkového zvuku svého orchestru.

Tuba

Tubista je jako žesťový basový hlas na celý orchestr sám. Díky rozměrům svého nástroje, na němž je všechno velké, na to stačí; a ač to vypadá neuvěřitelně, dokáže tento hlas rozhýbat jako houslový virtuos ten svůj.

Bicí nástroje

Kolik druhů bicích nástrojů předepisují dnešní skladatelé, nelze vlastně spočítat; hráči brněnské filharmonie jich mají ve svém instrumentáři na dvě stovky a jejich hráčská technika tak musí být opravdu mnohostranná. Zakládají si však na tom, že do svých nástrojů – v rozporu s obecným míněním – netlukou, nýbrž na ně opravdu hrají.

Harfa

Harfistku lze uvést v ženském rodě, protože muž u harfy bývá výjimkou (v brněnské filharmonii se za půlstoletí její existence dosud nevyskytl). Do zlatého rámu plného třpytivých strun se ostatně líbezný ženský zjev hodí líp než cokoli jiného.