Orchestr Filharmonie Brno se v pondělí vydal na turné do Jižní Koreje. Jak dlouho se chystalo? Jaká byla cesta? To se dozvíte z textu managera orchestru Pavla Šindeláře (díky za ten dvanáctihodinový let, díky kterému měl čas na psaní).
Do čtvrtice všeho dobrého
Do Jižní Koreje letí Filharmonie Brno už počtvrté za poslední čtyři roky. Teprve teď tam však skutečně doletěla. Turné totiž plánuje od roku 2020, připravený projekt ale dvakrát zhatil covid, jednou válka na Ukrajině a následný strmý nárůst cen paliva a energií. Nadějně vypadal loňský rok, kdy ovšem přednost dostalo americké turné s Carnegie Hall. Společný vhodný termín pro orchestr, šéfdirigenta Dennise Russella Daviese a místní pořadatele tak vyšel až teď. Sláva! Neustále změny si vyžádaly mnohé škrty programu, sólistů i navštívených měst, až nakonec zbyla „jen“ tři: Soul, Gwangju a starobylý Andong.
Bez náhradníků nejsou koláče
Absolvujete všechny zkoušky s orchestrem, mnohdy přitom nemáte ve zkušebně ani volnou židli, musíte spolupracovat při vyřizování víza, pojištění, někdy se třeba i nechat naočkovat a nakonec… nejedete! To je úděl náhradníků, klíčových osob při každém turné, bez kterých by se zájezd mohl i rozsypat. Nejvíce nevděčnou rolí je náhradník externista neboli výpomoc. Za pár mizerně zaplacených zkouškových frekvencí musí nastudovat program a tím to pro něj většinou hasne. Přesto zůstává ve střehu a nesmí si po dobu turné plánovat žádné akce.
Specialitou jsou náhradníci z řad orchestrálních rodin. Vypadne například první hoboj a musí naskočit hobojistka, jenže její manžel hornista má letět také. Kdo obstará děti? A tak se musí zaktivizovat náhradník hornista. Má to smysl? Má. Včera ráno volá flétnistka, že se nemůže hnout. Zablokovaná záda. Kdesi za Brnem v domě u rybníka zazvoní telefon, flétnistka náhradnice vyskakuje z postele, odlet na letiště je z Brna až v poledne, takže času dost: zaopatří na týden celou rodinu, zruší výuku v ZUŠ a za pár hodin nastupuje bez mrknutí oka do letadla. Koncertní oddělení mezitím zajistí pojištění, přebookuje letenku na jiné jméno, vybaví check-in sedadla již téměř obsazeného letu, dopojistí nový nástroj, vytiskne vízum, o které bylo prozřetelně požádáno dopředu, a po trošce adrenalinu se zase v klidu pokračuje dál.
Náš rajón? Letiště
Pokud řídíte zájezd velkého symfonického orchestru, připadáte si jako ovčácký pes zkřížený s pilnou včelkou. Když orchestr pospává v autobuse cestou na koncert, telefonicky dotahujete poslední organizační detaily akce. Když pak na cestě zpět radostně popíjí a probírá nejlepší momenty, vy s notebookem doháníte vše, co jste dnem v terénu zameškal. Tento pocit zneuznání a permanentního nasazení opouští manažera orchestru paradoxně na letišti. Ano, na letišti, kde přece boj teprve začíná: odbavit celé těleso a skrz obří odletovou halu ho nasoukat do drobné skořápky mezikontinentálního letadla přece nemůže být přece žádná selanka. Opak je pravdou! Hudebníci jsou na letišti skoro tak doma jako v koncertním sále, jen tady k tomu nepotřebují ani techniky, ani osvětlovače, ani dirigenta, ani víc tepla, ani víc místa. Prostě nic. Jen co zabrzdí autobus, už vidíte skrze okénko jak první voj mizí v útrobách letiště. Běžíte mu v patách, ale nemáte šanci. Za pár desítek minut najdete všechny odbavené, proclené a prozářené rentgeny na lavičkách odletových hal, v přilehlých barech nebo nakupující první suvenýry. Někteří volají svým dětem přes videoaplikace a ukazují jim letadýlka všude kolem, někteří si dokonce ustelou v dětských koutcích a odpočívají před dlouhým letem. A co je neuvěřitelné, vždycky potkají někoho známého! Filharmonici jsou na letišti skutečně jako ryby ve vodě.