QUIET FAN FOR ERIK SATIE

Julius Eastman, James Tenney, Juraj Vajó

EnsembleSpectrum, dirigent Matej Sloboda (SK)

Tichá pocta skladateli, který změnil všechno. A tři hlasy, které znějí mimo hlavní proud – avšak o to silněji.

Slovenský soubor EnsembleSpectrum přiváží program, který propojuje hudební solitéry, experimentátory a umělecké outsidery. Julius Eastman, James Tenney a Juraj Vajó – tři osobnosti, jejichž hudba se vymyká konvencím a nachází krásu v neobvyklých harmoniích i radikálních formálních přístupech.

EnsembleSpectrum si získává stále větší pozornost svou precizností a zároveň odvahou hledat neobvyklé zvukové možnosti. Tento koncert je poctou nejen Satiemu, ale i všem, kdo v hudbě hledají nové cesty.

James Tenney: Quiet Fan for Erik Satie

Dnes je kanadský skladatel James Tenney (1934–2006) řazen mezi nejvýznamnější hudební tvůrce 20. století, za svého života byl spíše ve stínu svých kolegů, kterým pomáhal se prosadit. Hrál v souborech Philipa Glasse, Steva Reicha či Harryho Partche, angažoval se v hnutí FLUXUS, spolupracoval s Johnem Cagem, patřil k průkopníkům počítačové hudby, pracoval s přirozeným laděním, velký vliv měl i jako hudební teoretik a pedagog. Vysoce si cenil hudby Erika Satieho, byl jedním z pianistů, kteří v roce 1965 poprvé realizovali Satieho Vexations, protominimalistické dílo z roku 1893.

Quiet Fan for Erik Satie (1970–1971) je poctou tomuto skladateli. Název nese více významů: čtyřtónový motiv se postupně rozevírá a zavírá jako „klidný vějíř“. Quiet Fan však může znamenat i Jamese Tenneyho samotného, neboť ten se pokládal za Satieho „tichého fandu“. Skladba, ačkoliv nepřipomíná Satieho styl ani trochu, nese přece jen některé společné rysy – volně kráčející tempo a prostou, přehlednou strukturu. V jednom momentě se dokonce ozvou citace Satieho melodií. Je přesvědčivým důkazem Tenneyho tvrzení, že „i když skladatel vyloží na stůl všechny karty, v hudbě stále zůstává mnoho tajemného.“

Julius Eastman: Femenine

Julius Eastman (1940–1990) patřil v sedmdesátých letech k hlavním protagonistům newyorského minimalismu. Všestranně nadaného černošského hudebníka však čekal tragický osud. Po jeho smrti skončily originály jeho skladeb v popelnici, dochovaly se pouze kopie, které byly ve vlastnictví několika přátel. Eastmanův minimalismus je senzuální, inklinující ke zvukovosti popu, a nabízí osobitou alternativu ke striktním systémům ostatních minimalistů. V posledních letech vzrůstá zájem o jeho hudbu, která je posluchačsky vděčná a obdařená svébytnou poetičností. Eastman se však nikdy nepovažoval za člena skupiny minimalistů. Jeho cílem nebylo navrátit do současné hudby statický „pulz“ v duchu například In C Terry Rileyho, ale „beat“ nebo „groove“ připomínající spíše taneční hudbu. Právě taneční hudba je pro Eastmana více otevřená k improvizaci a svou schopností používat rozšířitelnou a zároveň rozpoznatelnou strukturu umožňuje tvořit organickou hudbu. Hudbu vrstvící tón na další tón, harmonii přes další harmonii, hudbu klesajících a narůstajících křivek harmonických hustot a rytmů. Díky nim můžou autorovy skladby dýchat, jako by to byly skutečně živé organismy.

Femenine (1974), skladba pro dechové nástroje, klavír, perkuse a smyčce, obsahuje všechny charakteristiky Eastmanovy hudby a prohlubuje je. Ostinátní motiv vibrafonu a zvonkohry tvoří kostru skladby – odrazový můstek. Na něj se během 70 minut nabalují nové melodické variace, vznikající přidáváním nových tónů, jejich transponováním do jiných oktáv, posouváním o šestnáctinovou hodnotu atd. Vždy se však po jistém čase vrátí a proces začíná jakoby od začátku v nové improvizované variaci. Lepidlem hudebního toku je mechanická repetice rolniček trvající bez výrazu a pauzy během celé skladby.

Juraj Vajó: Five Songs after Sylvia Plath’s Poetry

Slovenský skladatel a pedagog Juraj Vajó (*1970) patří mezi nejpozoruhodnější autory současné slovenské scény. Originalita, konzistence a hlavně otevřenost kombinovat nezvyklé žánry, techniky a styly notace je pro jeho autorský sešit charakteristická. Když interpret dostane na pult Vajóovu skladbu, dostane se do víru barev, vizuálně deformovaných notových osnov sloužících ke znázornění skladatelského záměru obrazovou motivací. Slovo „barva“ nenese v jeho dílech v hudebním světě zaužívaný sémantický význam jen pro témbr. Je používaný i přímo. Vajó vytvořil vlastní techniku používání reálných barev znázorňujících nějaký konkrétní parametr. Např. zelená představuje většinou nějaké pomalé nebo extrémně pomalé tempo. V jiném případě modrá může znamenat styl hraní a artikulace.

Dichotomie elementů je, zdá se, ve Vajóově tvorbě přítomná i na jiných úrovních jako volnost vs. přísnost. Objevit ji umíme v kombinování žánrů (experimentální hráčské/pěvecké techniky, myšlení skladatele vážné hudby 21. století vs. popově-jazzová harmonie), ale i v přenášení rolí interpretů (hráč na hudební nástroj vs. divadelní herec). V písňovém cyklu Five Songs after Sylvia Plath’s Poetry s částmi 1. Walzing Stars, 2. I Am Vertical, 3. Words, 4. Elm, 5. Night Dance je možné najít syntézu všech uvedených protipólů.