Díky za odvážnou dramaturgii 60. koncertní sezóny


Vážený pane šéfdramaturgu,

 

Rád se s Vámi i s celou filharmonií podělím o zážitky z posledních koncertů. Předem bych ale chtěl vyslovit velké DÍKY ZA ODVÁŽNOU DRAMATURGII LETOŠNÍ KONCERTNÍ SEZÓNY – měli jsme s rodinou po dlouhé pauze koupená obě velká předplatné a skutečně jsme si hudebně užívali.

 

Na koncert Pařížské šestky a Mahlerovy jedničky minulý týden jsem šel „natěšený“, ale s mírnými obavami – zvládnu Mahlera ? Zopakuje se krásný zážitek z Písně o zemi ? Začnu tedy od konce – ANO ! Mahler byl krásný, opět se mi do něj podařilo „naložit“ a vychutnat si jednoduché motivy, za kterými se ale vždy ozývá něco rozporného a hrozivého. „Bratře Jene“ s přechodem do klezmeru bylo milé, ale ještě více jsem si užil meditativní věty. Opět se ale ukázala nevhodnost Mahlera pro 13-leté puberťáky a opět jsem se svým reptajícím synkem musel souhlasit, když mi pochopení Mahlera trvalo až do středního věku… První polovina koncertu byla milá, od Milhauda jsem kdysi sám hrál „Scaramouche“, ale přišlo mi, že mohl „Vola“ napsat tak o polovinu kratšího, ke konci už mě to, přese všechny srandičky a nápady, nudilo.

Orchestr hrál ale perfektně.

Izraelské klavírní duo a Poulenc byly výborní – sympaťáci, výborní muzikanti a moc pěkná skladba s klasickým základem, typickou francouzskou elegancí, lyrikou i útočnými pasážemi, kde do toho paní sólistka pořádně řezala (na jejího partnera jsme přes klavír Bou žel neviděli). Škoda, že neuvedli přídavek, že by nějaká variace na „Kartinky“ Modesta Musorgského ?

 

Předchozí koncert „Dobro a zlo“ byl také velkým počinem. Schnittke byla maximální moderna a krásné dílo. Sólisté hráli perfektně a barvy, které Schnittke dokázal z orchestru dostat, jsou obdivuhodné. Nejde jen o využití bigbeatového aparátu, to bylo docela decentní. Třeba sólovou hru houslí, cella a hlubokých žesťů nebo trio housle, cello a přelaďovaný tympán jsem snad slyšel poprvé v životě.

Šostakovič byl energický tak, jak jsem ho očekával a celá symfonie vyzněla výborně. Ve „vojenských“ pasážích jsem obdivoval souhru pikoly a Es-klarinetu, hráči na ně se opravdu zapotili (jakékoliv „upísknutí“ v takových výškách je setsakra slyšet) a své party zvládli perfektně. Když se do toho celá filharmonie opřela, zvuk byl opravdu mohutný, přesně jak to má ve velké válečné symfonii být. Chvílemi jsem měl jsem pocit, že „Janáčkárna“ spadne, takže rozhodně doporučuji při výstavbě Janáčkova koncertního sálu nešetřit na železobetonu.

 

Srdečně zdraví a na závěrečný koncert cyklu I. se těší

Honza Černocký


Copyright © 2009 Filharmonie Brno  |  Publikováno systémem inCMS  |  Tvorba webových stránek Inexes